Děsivá cesta

14. května 2013 v 23:46
O víkendu jsme měly ject s Lil na víkend s přáteli na Tábořiště kempovat.
Vyrazily jsme odpoledne v půl 6 vlakem. Cesta trvala hodinu a na nádraží v cíly nás měli čekat autem přátelé,protože to bylo dost daleko od tábořiště. Když jsme dojely na nádraží tak jsme zjisstily ,ž tam na nás nikdo nečeká. Zavolaly jsme jim a zjistily jsm ,že už se trošku opily a nepřijedou pro nás. Ze začátku jsme byly naštvné ale pak jsme si řekly že už jsme tu cestu dlouhou 7 km šly hodněkrát na to aby jsme to zvládly. Z vlaku s náma vystoula skupina turistického kroužku,která šla stejným směrem jak my. Tak jsme šly ze začátku s nima. Pak začali mít úchylné narážky a tak jsme jim nechali raději odstup.
Začalo se stmívat a my jsme si řekli ,že musíme přidat by jsme tam ještě za světla dorazily! Šly jsme lesní cestou po asfaltce,kterou jsme znaly. Jenže co se stalo. Když jme tak šly před náma bylo pár rozcestí a my si nebyli uplně jisté kudy máme jít. Ale pořád si myslely že jdeme dobře. Začalo se stmívat a my tam stále nebyli. Naopak do nás začalo vstupovat nejistota.. Alenakonec jsem řekla hale borůvčííí sem chodíme v léte na borůvky. Do toho jsem řekla 'Týjo ty lavičky jsou tu nějaké novééé...' a co ten strom...
V tu chvíli nám došlo,že jme asi vážně někde jinde než by jsm měli být.
Už byla pomalu tma a my jsme bloudily asi 3 hodiny lesem. Cesta normálně trvá 45 minut. Byla tma a nejistota vnitř se ačala měnit v nepříjemný strach. Dvě 15 leté holky sedí někde pod stromem uprostřed lesa sami a neví kde jsou??
Najednou Lil napadlo mobil! Zvolali jsme kamarádovi a řekli mu že jsme se ztratily! Popsaly jsme mu kde jsme a on řekl že ví at jdem do prava.. v pravo stála cestička do lesa ...
Řekli jsme si tak on to tady zná tak jsme vyšly.. cesta vedla kolem krmelce hluboko do lesa kde se ta cesta zčalo rozplývat v cestu necestu. Řekla jsem Lil! Kdeme zpátky mám z toho blbý pocit. V žaludku jako bych měla nějaký hadr!
Sucho v puse! Kolem krmelce jsme poticchu odešly zpátky. Ta nejistota a zvuky v mé hlavě se rozplývali v milionech hrozných myšlenek. Co budeme dělat? Co když ted vyběhnou nějaké divoké pasat a sežerou nás nebo nějaký úchyl?
Rychle jsme zešly zpět na hlvní cestu. Kde jsem Lil hytla za ruku. A kamarád nám znovu volal jak na tom jsme ,řekli jsme ž jsme se vrátily! Řekl at jdem rovně. Byla tma! Taková tma že už nebylo vidět ani na krok. Zapla jsem baterku v mobilu.
Chytly jsme se s Lil za ruku a šly po asfaltové cesttě lesem. Najednou se na proti nám pstavila nějaká velká obluda! LEKLA JSEM SE! A s Lili jako-by nám zamrazilo! 4 srnky přeběhly přímo naproti nám ,stejnně vystrašené jako my.
Ruce se nám v tu chvíli tiskly tak pevně že už jse jí skoro necíítila! Ale to mě v tu chvíli netížilo! Byla jsem hrozně štastná že je ta semnou zrovna ona. Věděla jsem že i když třebaumřeme strachem nebo nás tam něco zabije budu tam s ní a oa semnou! Šly jsme dál. Najednou Lil řekla! Vypni to světlo dělej. Poslechla jsem a uviděla světlo hluboko z lesa! Zapištely jsme jestli to nejsou přátelé kteří nnás šly hledat ale volání bylo neopětované. Zavládl ještě větší strch než před tím ...
Zčaly jsme utíkat co tto šlo jen aby nás to světlo nechytilo! Najednou nám jasné světlo vyskládané jedno za druhým řeklo že to nebude nic nebezpečného. Ba naopak. Byla to vesnice! Byli jsme štastné.! Na začátku vesnice byl hned vvystavena cedule Hostinec u KUBY... hned jme tam zašly a zeptaly se hospodského kde jsme a jak daleko je náše tábbořiště.
Byl udiven z toho co jsme mu řekly co tady děláme. ŘEKL že je to od tud 14 kolometrů a že nás za žádnou cenu samoné nepustí! At si sednem a on zavolá TAXI. Řekly jme že nemáme peníze. Že půjdem .On si trval na svém , že nám to domluví.
Dal nám za darmo dvě malinovky. Zařídil odvoz. Moc jsm mu poděkovali . Byly jsme vyděšenéé ale zároven štastné že už nejsmev lese! Odvoz nás vysadil u zastávky asi 3 hm od tábořiště kde nanás čekaly přátelé. Když jsem je uiděla do očí mi vhrkly slzy a všem jsme neúprosně děkovaly a začaly je objjímat.
Na tábořiště jsme drazily v půl 12 a všichni si z nás děělali srandu,že jsme po toika letech ježdění tam zabloudily.
Ale byl to pro nás velký zážitek na který asi jen tak nezapomenu. Takhle jsem se snad nikdy nebála ale stálo to za to a bylatam semnou hlavně ona Liliana moje :*****
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Žanda Žanda | Web | 15. května 2013 v 11:26 | Reagovat

strach je někdy dobrej :-)

2 Elis Elis | 15. května 2013 v 17:55 | Reagovat

To možná jo. :) , ale někdy si tak říkám kdyby tohle udělalo moje vlastní dítě tak mu asi jednu vlepim... :D

3 Žanda Žanda | Web | 16. května 2013 v 12:53 | Reagovat

:D rozhodně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama