Červen 2013

Ztracená

12. června 2013 v 21:22
Už opravdu nevím co mám dělat. Asi před týdnem jsem zhubla asi 3 kila. Snažila se jíst zdravě.cvičit ale prostě vydrží mi to tak tejden. Zhubnu ale potom prostě zase z kopce. Ted jsem viděla třídní fotky . Co sme fotili. Když jsem je viděla.
Všichni 40kilovévychrtliny a já. Vypadala sem tam jak tlustý prase. Vhrkli mi do očí slzy!! Prostě já už nikdy nebudu hubená. Všichni kluci půjdou vždy jen na moje kámošky. Já budu vždy ta odstčená holka,která neváží 40 kilo jako ostatní.
Už nevím co mám dělat.... asi prostě přestanu jíst. Bude mi špatně , ale mě je to už u prdele! Kašlu už na to na všechno!

Dopis

8. června 2013 v 13:14
Ahoj táto,tímto dopisem bych ti chtěla říct co mě trápí,co mě mrzí,co cítím.Nejraději bycch ti to všechno řekla do očí,ale když si a mě konečně uděláš čas,koknu se ti do očí a najednou jako by se mi všechny slova co mám na srdci vytratila.
Jsem,štastná,že tě po takov dlouhé době zas vidím,žese bojím,že bych mými pocity slov akorát všechno pokazila a tak raději sedím a usmívám se jako bych se měla skvěle. Ale prostě už ti to všechno usím konečně říct. V tomhle případě aspon napsat. Hrzně mi chybíš. Hrozně mě mrzí,že už to ní jako dřív. Chápu,že máš novo rodinu,novej život. A jsem štstná jestli si štastný. Alepřesto si nemyslím,že si na mě mohl za takovou chvíli uplnězapomeout. Pamatuju si jak ste mi řekli,že se rozvádíte a byla to pro ě ta nevětší rána v dětsví. Ale časem jsem zjistila,že to je prostě život. Dál si paatuju,že tvá reakce na měbyla,že sismě přimáčkl k sobě a řekl,ženás nic nerozdělí. Jsem přece tvá Líza. Utírals mi slzy a říkal,že to bude vše v pořádku. Kde jsou teda ted tvá slova? Proč mi zavoláš jednou za měsíc sotva z auta když jedeš z práce. Z větou někdy někam vnejbližší době zajdem . A tak t je pořád dokola. Po měsíících si na ě konečně čas uděláš. A já mám tolik slov c ti říct a zase jako b se ze mě vypařili jak sem šstná,že tě vidím. Nevyčítám ti , tvůj novej život jen mě mrzí,že už do něj ani trochu nepatřím. Bydlím od tebe sotva 100 metrů,každý den se dívám jak svítíte. A říkám si jak seasi máš. Hrozně ráda vzpomíná na své nádhrné dětství které ste mi s mamkou dali. Na horyna které sme jezdili. Itálie. Dny strávené spolu.
Tohle mě ted trápí tati. Chybíš mi.. ani nevím jestli ti ten dopis pošlu nebo budu dělat,že se nic neděje.
Mám tě moc ráda.
S láskou Tvá Líza

Změna

7. června 2013 v 16:27
Přijde mi,že od té doby co se stalo,že jsem se do něj zamilovala sem udělal nejvěší chybu v mém životě.
Nejen,že to ví ( nevím jak se to dozvěděl prostě to poznal, když jsme byli opilí tak jsme to řešili.). Řekl mi,že jsem jeho dobrá kamarádka ale,že to je všechno. Ale ad si pamatuju,že pro ně přátelé někdy zamenají víc než láska.). Jenže prostě mi přjde,že od té doby co vím,že to ví. Prostě mi přijde,že předtím ke mě měl větší důlvěru. Prostě to bylo lepší. Ted už to bude prostě pořád divný. Asi 4 dy už ho mám na Fb v offu,proože stejně vím,ž nenapíše. Asi před týdnem jsem mu napsala jak se má na týdením výltě pryč. Vidím,ž je onlnne ale neodepíše. Ani si to nepřečte. Prostě nemá zájem. Když ho nevidím je mi fajn,nemyslím na něj.
Jen mě to prost mrzí. Mám ho strašně moc ráda, smířila jse se s tím,že je to jen kamarád. Vlastně je to tak i lepší! On je starší a nemělo by to cenu. Ale proč nemůžem být aspon kamarádi jako dřív? Napadlo mě,že by možná bylo lepší kdybych e s ním přesala vídat uplně. Ale to asi tak není řešení protože nás spojuje jedno. Letní tábor+další spoustu skvělých akcí.
A ani bych t nechtěla! Ale jen mě mrzí , ž už to není jao předtím :). Proč nemůže být mezi hokou a klukem nikdy jeom čistě přátelství aniž by by někdo z jedné strany k tomu druhému necítil nic víc? :)) ..................

Nenaplněný sen

2. června 2013 v 20:19
Zdají se nám sny ,kterých se bojíme, nebo po nich toužíme. Vždy však odhalí co vás uvnitř duše trápí. Kéž by jsme byli tak silní v realitě. Zdál se mi smutný ale na druuhou sranu osvobozující sen , kde jsem řekla něco člověku,kterému už dlouhou dobu něco toužím říct. Trápím se kvůli tomu. Svému tátovi. Šla jsem s ním po louce na procházku a on mi řekl,že už se zase dlouho neuvidíme. A já mu řekla. Copak už omě nemáš zájem? Copak už pro tebe sakra nic neznamenám? Bydlíš odemne kousek a vidíme se jednou za čtvrt roku. Zavoláš mi jednou za měsíc a to voláš z práce když jdeš autem sotva tě slyším. Copak se tolik bojíš mluvit před ní? Chápu , máš novou rodinu,život ale copak už do něj ani trošku nepatřím? Co pak pro tebe už nic neznamenám? Tak se mi ulevilo , že jsem to všechno řekla! On mě stiskl vnáručí. Tekly mi slzy. Pak už jsme byli jen spolu.
Pak jsem se vzbudila a má tísen uvnitř mě zase naplnila chladem. Nikdy mu to nedokážu říct. Ale proč? Prostě vždy si říkám. Já už mu to prostě všechno řeknu. Ale když s ním mluvím,prostě to nezvládnu. Hrozně mi chybí ale jak to tak vypadá není to oboustrané..